PhDr. Michael Zachař

Návštěvník výstav bývá uvyklý jistému stereotypu. Uvítá monografickou přehlídku slavného autora, je překvapen nápaditostí objevného výstavního tématu anebo polekán nepochopenou instalací. Ta naše je v nejlepším slova smyslu krotká, vlídná a přece dosti vzrušující pro ty, kteří mají rádi české krajináře a jsou připraveni dovídat se o nich více. Bude také – a to je její specifikum – o výtvarnících a obrazech méně slavných, ale zaznamenáníhodných a překvapivě nevšedně krásných.
V rozmluvách s nedávno odešlým vynikajícím kunsthistorikem a velkým příznivcem Mánesáků docentem Janem M. Tomešem padl vícekrát termín malíři minor gentium. Týkal se dobrých, leč pozapomenutých umělců, většinou akademicky vzdělaných a při bližším poznání zjevně i vynikajících. Výtvarnou tkáň každé doby spoluvytvářejí právě oni a doba z různých důvodů a pohnutek vynese vždy několik osobností, jež pak tvoří osnovnou linii dějin umění. Bylo by ovšem nespravedlivé a vlastně i málo zodpovědné vystavovat jen ty opravdu největší. Vždyť krása noční oblohy není dána intenzitou jednotlivých hvězd!
Halasovské verše „…a písek se sypal přes písek“ i vědomí jistého zmaru nás napadnou při pročítání jmen studentů imatrikulovaných ke studiu na pražské Akademii za posledních více jak dvěstě let. Stovky a stovky osobností, z nichž obecné povědomí podrželo sotva dvě desítky a znalci tak možná polovinu. Je zvláštní, jak čas někdy semele i dobře odvedenou práci graduovaného umělce. Teprve podrobná zevrubná probírka dobových kritik, reprodukcí, výstavních katalogů a korespondencí dokáže někdy – při troše štěstí –    – sestavit obraz života z kolektivní paměti vytěsněného umělce a jeho díla. Přítomná výstava není ovšem vůbec akademicky suchopárným experimentem. Její ambicí je představit rozmanité krajinářské tendence od sklonku 19. století po nedávné poválečné dekády, a to v obrazech umělců velmi slavných (Jaroslav Čermák, Václav Brožík, Antonín Chittussi, František Kaván, Václav Radimský, Václav Špála…), dobře známých (Antonín Hudeček, Otakar Kubín, Otakar Nejedlý, Václav Rabas…), pozapomenutých (Arnošt Hofbauer, František Emler…), ale i zcela neznámých (Miroslav Bedřich Friedrich, Jaroslav Šimůnek…). Předpokladem výstavního projektu byl ovšem jednoznačně výběr kvalitních maleb, což dokládá hned několik nejstarších obrazů ve výstavě. Mimořádná vzácnost i výtvarná sličnost Čermákova Slovenského bači se psem, Brožíkova Jitra nebo Barvitiova Květinového trhu doslova oslní jako uvozující akcent. Velmi krásným plenérovým obrázkem se nám připomíná Antonín Chittussi, ale v rozměrné kompozici paralelně třeba i stále sběratelsky žádanější Petr Jaroš. V silné sestavě a navýsost kvalitně se představuje krajinomalba kolem roku 1900, kde k pravým klenotům patří Hudečkova nálada s živou vodou, Radimského Loďka u břehu, Honsova zjitřeně rozechvělá Ranní jinovatka, Kalvodova Krajina s poutníkem nebo elegické Langerovo metrové nokturno. Z Mařákovců připomínám ještě typické reprezentativní oleje Ullmannovy, Panuškovy, Kavánovy a Lolkovy, přičemž svébytným bonbónkem je trojice svěžích impresí Jana B. Minaříka z Francie. Tendence moderních směrů desátých a dvacátých let shledáme v souboru pozoruhodných děl Karla Boháčka, Gustava Macouna, Otakara Nejedlého, Josefa Hubáčka nebo Václava Špály. Boháčkovu Bouři v horách či Nejedlého Deštivou náladu přitom pokládám za vrcholná díla svých autorů i výstavy. Solitery překvapujícími nespornou osobitostí i technickou rafinovaností jsou Cyril Bouda nebo Otakar Číla. Nezaměnitelným stylem se vyznačují imaginativně silné obrazy Františka Jiroudka nebo Rudolfa Lexy. Kromě již jmenovaných Mánesáků jsou představeny výtečné práce dalších spolkových členů jako kupříkladu Viktora Strettiho, Karla Špillara nebo Bořivoje Žufana.
Reprezentativní výstava českého malířství představuje široké veřejnosti v mnoha slohových variacích vzácné obrazy, které buď nejsou dlouhodobě dostupné nebo jsou dosud zcela neznámým objevem a obohacuje tak zásadně výstavní život hlavního města na prahu léta.

Zpět