dr. Jindřich Bořecký

S.V.U. Mánes v roce 1937 vzpomínal padesáti let svého věku, svého trvání. Oslavy zahájil
výstavou francouzského malířství, jehož poznání, význam a vzor umožnily Mánesákům přijmout nové malířské názory, pracovní metody, „osvobodit se od Mnichova“ a vydat se na cestu k svébytnosti moderního českého umění. V květnu až srpnu téhož roku následovala v budově spolku výstava „50 let Mánesa“, jejímž protektorem byl president Edvard Beneš a čestnými předsedy premiér M. Hodža, ministr školství a národní osvěty E. Franke, ministr zahraničí K. Krofta a pražský primátor P. Zenkl. Na odborné přípravě výstavy se podílely dvě komise – výstavní (A. Matějček, K. Novotný, Vl. Novotný, J. Pečírka), a pracovní (E. Filla, J. Fragner, J. Lauda, A. Masaryková, K. Novotný, O. Novotný, Vl. Novotný a J. Pečírka). Obsahově výstavu rozdělily do čtyř „vývojových“ skupin:
1) období počátků spolku po R odinovu výstavu v roce 1902;
2) období zakladatelské generace – cca 1902—1912;
3) období poimpresionistické cca léta 1912—1920;
4) období poválečné do roku 1932.
Práce domácích i zahraničních členů spolku z posledních let byla obsahem třetí jubilejní výstavy. Pod názvem „Dnešní Mánes“ se konala v říjnu a listopadu 1937 též v sálech spolkového, v roce 1930 otevřeného domu. I nad ní měli záštitu president a čtveřice čestných předsedů. Podstatný rozdíl ale byl v její odborné přípravě. O výběru děl rozhodovala výstavní porota, jejíž funkce vzhledem k jubileu se ujal sám výbor           S.V.U. Mánes v čele s předsedou J. Gočárem (dalšími jeho členy byli V. Beneš, K. Dvořák, E. Filla, J. Fragner, A. Hoffmeister, J. Lauda, V. Makovský, K. Novotný, O. Novotný,           A. Pelc, B. Stefan, V. Špála).
Oslavy samozřejmě neopomenuly poukázat na úlohu ediční činnosti spolku pro rozvoj české a československé kultury, pro vzdělanost české společnosti: od roku 1896 vydávané Volné směry, odborný časopis pro výtvarné umění, měsíčník Styl, od roku 1908 se věnující otázkám architektury a užitému umění, M. Švabinským pořádanou knižnici Zlatoroh, sbírku ilustrovaných monografií, věnovanou vůdčím zjevům českého kulturního a uměleckého života, edice Dráhy a Cíle a Výtvarné zjevy i v roce 1929 založenou edici Knihy Mánesa, věnovanou jak problematice výtvarného umění, tak vrcholným hodnotám literárním a filosofickým.
Trvalých zásluh si S.V.U. Mánes také vydobyl pravidelnými retrospektivami českého umění 19. století, mj. jubilejní výstavou Josefa Mánesa v roce 1920, kterou shlédlo téměř 28 000 návštěvníků, výstavou díla Adolfa Kosárka v roce 1924, Viktora Barvitia a A ntonína Chittussiho v roce 1925. Z výstav díla zahraničních krajinářů měli velký ohlas Worpswedští v roce 1903 s návštěvou přes 10 000 platících diváků a zvláště pak Francouzští impresionisté v roce 1907 či krajináři zastoupení na rozsáhlé výstavě Francouzského umění 19. a 20. století, kterou Mánes uspořádal roku 1923 v O becním domě s návštěvou
přes 40 000 diváků.
Samy Mánesácké výstavy, jejich příprava a vlastní organizace přinesly mnoho novinek do dosavadních zvyklostí a významně kultivovaly tuto oblast českého veřejného života. Ustálily pravidlo přísného, kvalitativními měřítky určovaného výběru jurováním, instalace byly architektonicky řešené, esteticky působivé a otvírány slavnostní vernisáží, obohacované o katalog téměř pravidelně vybavený obšírnějším zasvěceným textem. Spolek také využíval všech možností ke zvýšení publicity svých výstav i jejich odborného
a obecně kulturního významu, neboť výchova a vzdělávání publika byly pro Mánes jedním
z úkolů programu, s nímž od počátku svázal svou existenci.
Výstava „50 let Mánesa“ výběrem exponátů i podílovým poměrem svých čtyř částí ještě dnes může vyvolávat diskusi, zda její organizátoři nebyli skoupí zvláště k období do roku 1902 a také k některým malířům-krajinářům. Neboť právě oni: Kuba, Hudeček, Slavíček, Engelmüller, Kaván, J. Uprka , Schusser, oba Špillarové, Švabinský, Němejc, Holárek, Klusáček, Preisler, Kalvoda – měli jako krajináři převahu nad druhými obory jak na I. členské výstavě Mánesa v únoru 1898, tak na druhé, konané v listopadu téhož roku. V množství kreseb, pastelů a olejů vytvářeli krásu svého ideálního světa, své Arkádie, jíž vládne klid a mír, poesie a harmonická hudebnost. Přece oni zahájili výpravu za malířskou kulturou, která dosud vybízí Mánesáky k následování.
Jejich ideál, kvůli němuž se spojili v Mánesu, aby znásobili své síly, asi nejlépe vyslovil v roce 1899 Ot. Březina v eseji „Krása světa je skrytá … neznáme celého bohatství vlastních svých krajin … Po šesti dnech práce a budování světa je krása sedmým dnem duší … Tajemství kontemplace, v němž nejhlubší krása života se odhaluje, blednou za dní pozemského štěstí … Ten, kdo nám dovedl ukázati některou novou linii, některou netušenou perspektivu z krásy věcí a světa, je naším dobrodincem, jediným a nezapomenutelným … učiniti svůj svět krásnějším, než jsme jej přijali v prvním otevření zraků, je věčnou touhou duší.“
Již samotný název 2. části výstavy „50 let Mánesa – období zakladatelské generace – cca 1902—1912“ vzbuzuje dojem, že jeho autoři použili předem vymezenou koncepci „vývoje“ českého výtvarného umění. Dějinnou skutečnost konkrétních činů a událostí ale taková racionalizující konstrukce deformuje a odosobňuje. Většinou Mánesáci při popisu historie svého spolku, jeho prvních 20 let života, rozeznávali dvě zakladatelské generace: první, která byla pupeční šňůrou spojena s mnichovským spolkem „Škréta“ a druhou, vlastní plod bouřlivého všestranného rozvoje české společnosti 90. let 19. století.
Čeští akademikové, kteří v 80. letech 19. století studovali v Mnichově, si založili spolek výtvarníků Škréta. Scházeli se týdně, debatovali, zpívali. V jejich spolkové místnosti na jedné straně visel obraz Prahy od J. Schussera, na druhé podobizna K. Škréty, kterou namaloval L. Marold. Když byl v roce 1885 předsedou J. Uprka, jmenovali svým čestným předsedou Mikoláše Alše a poslali mu diplom – dílo Maroldovo a Muchovo. Účelem spolku bylo pořádat výstavy, přednášky, debaty a pěstovat styky se slovanskými akademiky, kteří v Mnichově také studovali. Spolek týdně vydával časopis „Paleta“, který redigovali Marold, Mucha, Stuchlík a Uprka. Díky proslovanské, cílevědomě prezentované tendenci Škréta kromě českých výtvarníků kol sebe soustředil Rusy, Poláky, Jihoslovany a Bulhary.
Z kraje roku 1887 v Mnichově chyběla snad hlavní čtveřice členů Škréty: A. Mucha s K. V. Maškem se vydali do Paříže, L. Marold s Uprkou se vrátili do Prahy a pokračovali ve studiu na pražské Akademii u prof. Pirnera. Pro jeho žáky J. Špillara, Gretsche, J. Minaříka a Z áhorského byl spolek českých výtvarníků Škréta vzorem, když se rozhodovali o založení Spolku výtvarných umělců Mánes, jehož ustavující valná schůze se konala 27. dubna 1887 v restauraci U Ježíška ve Spálené ulici „slovanské“ Prahy. Za vedení Věnceslava Černého zvolili všemi hlasy Mikoláše Alše svým předsedou a Luďka Marolda redaktorem alba kreseb, do něhož každý povinně měl přispívat. Také je nazvali „Paleta“ po vzoru Škréty, který je natolik považoval za své dědice, že při svém rozchodu předal svou „Paletu“ Mánesu.
Na podzim roku 1907 v Pavilónu pod zahradou Kinských uspořádal Mánes velkou výstavu Francouzští impresionisté. Byla to již XXIII. spolková výstava. V „informačním slovu“ nadobyčej rozsáhlém ji uvedl tehdejší redaktor Volných směrů F. X. Šalda. V něm mj. prohlásil, že právě ve výtvarném umění platí Wildův axiom: technika je osobností. „Musí se mu jen správně rozumět; technika není recept ani hmotný trik nebo naučená formule, technika je hmotný ekvivalent charakteru, znakové písmo, podpis ne ruky, ale zraku nazírajícího a hutnícího všecko pod určitým, jedinečným úhlem. Jsou techniky frázovité a rozředěné, malicherné a piplavé, lísavě umdlévající, zavilé a odpudivě neurasthenické – a jsou jiné: jadrné, charakterné, hutné, nervní i křepké, horké a bezprostřední jako pevný chod krásného mladého těla nebo velkodušný vzlet písma upřímného, čestného člověka. Co činí nám drahé impresionisty, není formulka plenérová, ani formulka o rozkladu a skladu barevném, nýbrž tento vřelý rukopis, tento krásný charakter vnitřní celosti a nerozdělitelnosti, vášnivá nervní inspirace jejich díla: krásná poctivost a síla jejich osobnosti.“
Když Miloš Jiránek ve XII. ročníku Volných směrů na tuto výstavu reagoval, byl – lze říci – dobře s francouzským impresionismem seznámen. Již v r. 1900 shlédl nejucelenější soubor děl francouzských impresionistů, v roce 1902 poznal jejich slušný výběr v Praze a rok na to ve vídeňské Secesi grandiózní výstavu francouzského impresionistického umění. Na něm ho zpočátku zaujaly „spíše kvality vnější, technická stránka, studium světelných efektů, plenér“ a trvalo to dosti dlouho, než pod virtuózní technikou, pod společnou uniformitou výrazu počal rozeznávat ty, kdož „silou své umělecké individuality přerůstali rámec impresionismu a přinášeli nové obohacení“. Když pak srovnával s českým malířstvím, byl přesvědčen, že „máme bohatší smysl barevný, schopnost jemnějších postřehů; snaha impresionistů zachytit dojem chvíle je nám příliš krátkodechá, chce se nám většího soustředění, delšího napětí, energie, než s jakým se spokojovala většina z nich“. Uvědomoval si, že nemá-li naše umění jen napodobovat cizinu a být závislým na cizích myšlenkách, na cizí kultuře, musí přinášet vlastní umělecké kvality, hledat vlastní výraz spojený s touhou po svobodě a spravedlnosti.
První generace S.V.U. Mánes od druhé zakladatelské generace se především lišila důrazem na „české slovanství“, na „přirozenou“ odlišnost a její reflexi v uměleckém díle. Malíř Miloš Jiránek, čelný představitel druhé mánesácké generace, sice převzal názor o „přirozené odlišnosti“, ale oproti F. X. Š aldovi smířil ho s „moderností“. V úvaze O českém malířství moderním, kterou přednesl 26. dubna 1909 v pražském klubu Slavie, národní charakter uměleckého díla, jeho „českost“ nepovažoval za kvalitu, jež by nemohla být v souladu s jeho „moderností“. Právě jeho generace si uvědomila, že české malířství se musí „postavit technicky na evropskou bázi, přičemž nejde o přejímání obsahu cizího umění, ale jen o metodu výtvarného tvoření, společnou celé generaci“. Abychom ale v evropské konkurenci obstáli, nestačí držet krok s evropským „technickým“ vývojem, dohnat, co jsme zameškali: „obstojíme jen tehdy a tím, co přineseme vlastního, co ponese znaky naší přirozené odlišnosti“. V připravované rukopisné studii o českém krajinářství vysoce ocenil, že „úkolu dohnat vývoj moderního krajinářství se uchopily největší talenty, hlavně Slavíček … znamená v našem krajinářství doposud více než kdo jiný, nesl po dvanáct let jeho vývoj a pohnul jím kupředu s celou vehemencí svého jedinečného talentu. Ale Slavíček byl přitom také absolutní malíř a jeho dílo obstojí i bez ohledů na tyto zásluhy vývojové“.
S.V.U. Mánes tak díky svým dvěma zakladatelským generacím byl v dalších obdobích, jejichž tvorbu představila jak 3. a 4. část jubilejní výstavy „50 let Mánesa“, tak výstava „Dnešní Mánes“ přirozenou symbiózou modernosti a domácích tradic. A i když „každá generace zakládá chtě nechtě novou tradici a novou posloupnost v proudu svých otců a dětí … přehazuje hodnoty a tříbí své záměry novým nastolením hierarchie hodnot a tím si hledí ujasnit své poslání, přece jen nejvíc získává nikoliv svým chtěním a svým generálním úklidem, nýbrž jedině činem a kladným dílem“. (Emil Filla, duben 1947)

Zpět