PhDr. Michael Zachař

V paměti široké kulturní veřejnosti zůstávají i po desetiletí zážitky z mimořádných výstav. Ať už pro ně samé, pro nezbytně vystáté mnohahodinové fronty i pro výdaj za katalog, který prostě pro jeho sličnost nešlo nekoupit. Kdysi v letech sedmdesátých či osmdesátých nebylo takových výstav mnoho, zpravidla jedna za pětiletku. Tak vzpomínáme na monumentálně pojatou i dobovým režimem zúročenou hradní instalaci
o době Karla IV., na excelentní soubor impresionistů z moskevského Puškinova muzea ve Valdštejnské jízdárně nebo na jak zjevení v Praze přistálou výstavu moderního umění
z Guggenheimova muzea v New Yorku ve Š ternberském paláci. Bývaly to – a vlastně dodnes jsou, byť už za hranicemi naší republiky, opravdové poutě za uměním.
Za takovou pro sebe pokládám i překrásnou výstavu Klasikové českého malířství ze sbírek Pražského hradu, pořádanou Správou Pražského hradu v tamní jízdárně na podzim roku 1976. Vzpomínám ji proto, že nabídla výběr z nejkrásnějších i nejvzácnějších plodů domácího malířství posledních dvou set let (jak zřídka máme možnost vidět Podobiznu Betty Reitmeyerové od Karla Purkyně!) a vnímavému divákovi, který se třeba i ponejprv ocitl uprostřed neskutečně harmonických obrazů – tehdy i oproti normalizační realitě – otevřela nové obzory. Zdůrazňuji přitom, že vedle opravdových klasiků Mánesa, Kosárka či Purkyně představila větším souborem maleb prakticky neznámého Václava Pokorného, aniž by to ubralo účinku vystaveného celku.

Přítomná výstava má oproti výše jmenovaným komorní pojetí, prostor i publicitu, ale povahou pro nás může být právě takovou slavností, poutí za obrazy takříkajíc trezorové hodnoty. Navazuje bezprostředně na předchozí přehlídku Od baroka k Josefu Mánesovi coby svého druhu pokračování. Kromě několika málo trvalých instalací se totiž u nás nevystavují obrazy starší sta let příliš často a nezřídka ty slavné vidíme tak málo jako korunovační klenoty. Název výstavy vystihuje to podstatné z vystavených obrazů, přestože uvozující Ludvík Kohl patří ještě spíše století osmnáctému, zatímco pozdní Mařákův žák Karel Langer prakticky cele století dvacátému. Výstava přesto celkem spolehlivě provádí po výtvarných tendencích vytyčeného časového úseku od klasicismu přes preromantismus, intimní i heroické projevy vrcholného romantismu či základy realismu až po akademické práce, symbolismus, secesi či impresionismus. Osobnosti zásadního významu provázejí i jejich více či méně úspěšní vrstevníci a souputníci, ale i figury nám již zcela vzdálené. Vybraný celek prošel kolegiálním výběrem, řada děl byla vyjmuta, některá z nových akvizic naopak doplněna (Mánesova podobizna nebo Chittussiho rybník). Co do kvality vystavených a zároveň v katalogu reprodukovaných děl lze podotknout, že na časové přímce domněle dobře obhlédnutého vývoje výtvarné tvorby v české kotlině má každé své místo, byť některá osobně pokládám za skutečné vrcholné klenoty našeho malířství (Čermákův Bača, Brožíkovo Jitro, Schwaigerův Krysař, Chittussiho Francouzská krajina, Schikanederův Západ slunce na Vltavě, Knüpferova krajina nebo Mateřství Brunnera Dvořáka), další za hodnotově vyvážený dobrý střed (Piepenhagenovo alpské údolí, výběr z marín několika autorů, velmi kvalitní Mařákovci) a jiná za pozoruhodné doklady slohových proměn či dokumentačně cenná svědectví autorské tvorby, o níž někdy
vůbec nic nevíme a jsou tedy veskrze objevná (Skálova krajina, Lhotovo Stmívání, Urbanův Poloakt).

Buďme vděčni pořadateli, spolku Mánes, že dal prostor takové události, přeji této výstavě mnoho zaujatých diváků, snaživých badatelů a nechť se zapíše do povědomí jako přehlídka krásných artefaktů, k nimž se budeme neustále vracet ve vzorně vytištěném katalogu.

Michael Zachař

Zpět