prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.

Titul nynější výstavy, k níž je úvodem připojen tento drobný esej, vypadá zdánlivě samozřejmě, a přesto si zasluhuje rozvahu. Malířství devatenáctého století totiž vždy bylo neobyčejně složitým fenoménem a zůstává jím dodnes, byť snad v jiné podobě. A to tím spíš platí pro české prostředí. Během posledních nejméně třiceti let se mnohonásobně změnila kritéria toho, co v umělecké tvorbě světové i domácí znamená „19. století“ a co „klasika“. Pojem „19. století“ byl kdysi v psaných dějinách umění zvolen z nedostatku označení protějškového k předchozím epochám, označovaným souhrnně velkými styly umění à la antika, gotika, renesance a baroko. Dnes naopak tento pojem má pro výtvarné umění nejméně dvojí význam. Míní se souhrn tvorby přesahující kalendářní 19. století a naopak tvorby spjaté s užším, „typickým“ obdobím: obojí užití je podle svého kontextu stejně oprávněné. „Klasikou“ se tu pak běžně – podobně jako v hudbě a literatuře – rozumí tvorba, která může být z odstupu více než jednoho století stále ještě anebo znovu obdivována. Je tomu o málo více než jedno desetiletí, kdy se „minulým stoletím“ nazývala éra, nám nyní již v myšlení širší veřejnosti řádově vzdálená.
V titulu této výstavy chybí adjektivum „čeští“, dříve tak obvyklé. Během posledních desetiletí se české sběratelství i historiografie umění 19. století už tolik neomezují národní příslušností jako dřív. Tak jako v jiných národních prostředích, i u nás se pozornost oprávněně rozšiřuje na umělce činné v českých zemích nebo odtud vzešlých a působících mimo svou vlast. Národní příslušnost či konfese vždy více či méně ovlivňovala hodnotové soudy o „klasicích 19. století“, často v neprospěch spolehlivého hodnocení vlastních, malířských kvalit. Tato selekce se týkala i zahraničních inspirací českého umění („francouzské ano, německé ne“). Od vzniku Československa se takový „politický“ přístup otevřeně fixoval v podobě jakéhosi úzkého a vysokého panteonu mistrů a jejich mistrovských děl. Tzv. padesátá léta 20. století pak dovršila – nakrátko, ale radikálně – znevážení tohoto způsobu hodnocení „národních klasiků“ tím, že vnucovala jejich konkrétní tvorbu coby aktuální vzory. Podobný panteon je dnes už sotva myslitelný. To však ještě neznamená, že by měla být vylévána vanička s „českým klasikem“. Jde nyní spíš o větší uznání plejády méně známých i zapomenutých malířů a jejich děl, která se v posledních desetiletích vynořují na veřejnosti. Při tomto přehodnocování se ukazuje především,
že tvorba malířů z českých zemí 19. století jako celek odpovídá standardům malovaného obrazu v jiných prostředích oné éry. Za poznávací znamení „klasiky“ přitom platí kvalita dobových způsobů malby, o něco později se všeobecným vývojem umění opouštěná, ale ještě později řadou tvůrců znovu uznávaná a stále více doceňovaná širokou vrstvou uměnímilovné veřejnosti i zasvěcených sběratelů umění.
Tato výstava nabízí zajímavé ukázky toho, co lze rozumět typickým uměním oné éry, a jeho českou enklávou či příslušností. Podává také vzorek jednoho charakteristického rysu národního umění a do jisté míry i širšího středoevropského prostředí, jímž je setrvalé zdůrazňování krajiny. Krajináři ve velkém obrazovém formátu a v definitivním provedení nebo i spontánně malovanou komorní skicou umělecky poprvé mapují své země a život v nich, ztvárňují motivy jim osobně blízké a zachycují rovněž malířsky proslavená místa Evropy. Po českých krajinářích i jejich zahraničních kolezích se tehdy chce, aby typizovali
obraz své vlasti, ale z druhé strany zase, aby se neomezovali domácím prostředím, a oni těmto očekáváním činí zadost.
Během 19. století se krajinářské pozorování atmosféry, zachycování krajinných nálad a malování v plenéru stává nezbytností i pro figurální malíře; barva a světlo volné krajiny proniknou až do obrazu lidského interiéru. Zároveň ale rozvoj železniční dopravy mění způsob vnímání přírody i u krajinářů. Později elektrifikace sníží všeobecnou autoritu přirozeného světla a nakonec také krajinomalbu začne znovu spoluurčovat obecný symbolismus, zdůrazňující vnitřní svět člověka.
Často se čeští malíři už během 19. století dají unést rozměrnou hladinou vody nebo i výslovně mořem: vodní plocha čím dál tím více vystupuje jako fascinující kulisa lidského života i osudu smrtelníka. Zastupuje tak v poměru k němu univerzum; takto dlouho sloužily zvýšenému prožitku pozemské přírody a jejího obrazu ve střední Evropě hlavně velehory.
Energie a úroveň malířské tvorby oné éry v našem prostředí vyplývaly, tak jako v jiných dobách, vždy z pozoruhodné směsi domácího ukotvení a přesahu mimo ně. Nejenom při krajinomalbě v užším slova smyslu, nýbrž i v mnohotvárném obrazu lidské existence se malířská „klasika 19. století“ pohybuje v kruzích, totiž v pověstné spirále vývoje. Čerpá zrychleně ze základů předchozího umění a v mnohém je sto oslovovat tvůrčí myšlení a vnímání dodnes.

Roman Prahl

Zpět