prof. PhDr. František Dvořák, CSc.

Umělec, jehož výstavu jsme dnes navštívili, přijal na sebe docela pokorně nálepku pouhého společenského baviče. Josef Hlinomaz(1914 – 1978) se však mohl stát třeba gymnazijním profesorem, když už dva roky studoval na vysoké škole profesuru kreslení a zeměpisu. Mohl být dnes počítán i ke klasikům českého divadla, když se po řádném vystudování čtyř ročníků herectví Státní konzervatoře vzápětí stal členem Národního divadla v Praze. Nic nebránilo ani tomu, aby se naopak usadil jako profesionální výtvarný umělec, poté co se jeho jméno objevilo mezi vystavujícími malíři na světovém „EXPO ‚67“ v Montrealu, odkud si dokonce jeden jeho obraz zakoupilo muzeum v New Foundlandu, a doma by se tenkrát svými obrazy, pro které měl sběratele již od svých studentských let, dobře uživil. Navíc se už mohl prokázat příslušností k oficiálnímu Svazu československých výtvarníků. Nedivili bychom se, že by obstál dokonce jako spisovatel, jak dokázal svojí knihou pamětí, a jistě by úspěšně knihy i ilustroval, což dokládá jeho výtvarný doprovod ke slavnému dílu Karla Poláčka „Bylo nás pět“. Proti všem takovým předpokladům se ale v roce 1952 natrvalo zavázal Barrandovskému studiu na epizodní role a o sobě potom prohlašoval, že je pouze „malující šašour“.
Je sice pravda, že Josef Hlinomaz byl po celý svůj život především humorista, který dovedl vnášet do všeho zábavu, a všechno, čím se zabýval, pro něj bylo výzvou k srdečnému zasmání. To ale dovedl uplatnit i ve svých obrazech. Lze říci, že představovaly určitý výsek současného světa viděný jen pobavenýma očima. Ve skutečnosti to byl malovaný svět především pro něho samotného a zároveň svět spíš pro sebe, v sobě uzavřený a téměř se nekřížící s běžnými lidskými příběhy. Povětšinou v nich hlavní roli hrála žena. Jednou to byla komtesa, jindy divoká čarodějnice nebo Egypťanka, jindy zas spolupracovnice policie nebo obyčejná konkubína…
Josef Hlinomaz znal tento svět skrz naskrz. Znal své figurky důvěrně – to jej docela prozrazuje – a důvěrnost, jak známo, obsahuje v podstatě dost neúcty i dobromyslnosti, čili hlavní předpoklady skutečného humoru. Bývá také podmínkou kamarádského dobírání, což představuje další stránku Hlinomazovy proslulosti. Josefu Hlinomazovi se tím podařilo obyčejné lidské hemžení přeměnit v trvale působivé umělecké dílo. Josef Hlinomaz patří k umělcům, jakými náš současný život moc neoplývá. Vidíme v něm především jedinečného vyprávěče. Naučil se kreslit a malovat zřejmě jen proto, aby nám mohl vylíčit, čím se dovede bavit jako vlastním výmyslem. Není tedy žádným realistou, vychází výhradně ze schopnosti zafantazírovat si a vylíčit nám, co si představuje, že se mohlo přihodit; a to vyžaduje, abychom se uměli do jeho obrazů začíst. Pěkně si v nich číst, jako když jsme se chtěli vyznat ve slabikáři, pěkně pozorně slovo za slovem, řádek po řádku a objasňovat si detail po detailu a vůbec nepřihlížet k celkovému uměleckému obsahu obrazu a jeho kompozici, ale nechat se jen unášet tím, co se v obraze odehrává. Dívat se takto na Hlinomazovo dílo má hodnotu odpočinku ducha, kdy nepátráme, co se v autorovi odehrálo, že něco takového mohl namalovat. Chtěl nás pouze vtáhnout do svého světa, který vnímal docela osvobozeně od nějakého mudrování nebo řešení hlubších výtvarných problémů. Svým štětcem si řešil jen motivaci k zábavě. Když se takto s Josefem Hlinomazem seznámíme, vyplatí se nám to, protože si objevujeme tvorbu neakademickou a zcela nepřijatelnou pro výtvarné estetiky, ale plnou jiskřivého života, tedy toho, co udělá lidem „dobře u srdce“.

Zpět