Josef Hlinomaz – O člověku, jenž zní hrdě

Kupodivu, původně neměl jsem ponětí o tom, jak hrdě člověk vlastně zní. Ale poddalo se to. Jen chtít. Myslel jsem na lidstvo a jeho kvačení kupředu, a říkal jsem si nahlas „člověk“ znova a znova. Umínil jsem si, že nepřestanu, dokud to nebude znít hrdě. Unavilo mě to, ale já si nedal pokoje. Uvažoval jsem ještě více a hle, najednou opravdu znělo to nejprve sice méně hrdě, ale přece jenom čím dál hrději. Až jsem se skoro nafoukl. Teď vlastně já sám zním si hrdě kudy chodím. Vždyť kvačím s ostatními, seč jsem.
Ovšem nebylo to lehké. Musel jsem si uvědomit ten let směrem vzhůru. Letíme čím dál výš a čím dál rychleji. Už ta vzdělanost, jak se šíří a rozvíjí. Kdekdo umí například číst a psát a těch, co píší, je dokonce o něco více. Denně vycházejí vagóny knih a novin. Denně se píše pro rozhlas a televizi, pro divadlo a pro film. Pro polyekran a laternu magiku, pro umělé a neumělé hmoty, pro všechny. Odborníci píší stále něco ze svého oboru pro odborníky i neodborníky. Neodborníci píší pro odborníky i neodborníky, každý píše o všem a všichni čtou cokoliv a všechno se také fotografuje, filmuje, barevně i plasticky a všichni pak
na to koukají.
A to všechno dělá se pro poučení. De facto, všichni jsme čím dál učenější. Čím dál víc je nás také těch, co pěstujeme vzdělanost a poučujeme pak zase hned jiné, hloupější.
Popularizujeme všechno, co víme. A všechno, co víme, bylo už předtím pro nás zpopularizováno. A když všechno podruhé zpopularizujeme, vidíme hned zase další a další, jak dále popularizují.
Kdekdo píše, nejvíc ovšem spisovatelé. A filosofuje se. A dnes vlastně každý je svým způsobem filosofem a člověk filosof, to snad zní ještě lépe a ještě hrději než člověk sám. Není to nejhrdější myšlení, že skoro každý už skoro všechno ví? Vždyť není v poslední době již otázky, na kterou bychom nedovedli odpovědět. A to málo, co DOSUD neznáme, budeme vědět, co nevidět. Jsou sice ještě zpátečníci, ale ti zmizí ajn cvaj. A každý bude si vědět rady se vším. Jaký div, že zníme tak hrdě? Vždyť věda tak se rozšířila a tak nám slouží, že honěnost ve vědě se stala čímsi samozřejmým takřka pro každého.
Dříve filosofovali filosofové a docházeli k složitým a zašmodrchaným výsledkům. Nikdo jim nerozuměl, protože neměli ponětí, jak je to všechno jednoduché. Blouznili ti filosofové o čemsi vyšším, nesrozumitelném a zaváděli do všeho nesmyslnou a nejasnou logiku. Jeden z nich v nemístné neskromnosti pravil, že nic neví a nafoukaně tvrdil, že o tom ví, že nic neví. Jak jsme od té doby pokročili. Ó, jak dnes všichni všechno víme! A přitom ve vší skromnosti! Ač honěni ve vědě, nehoníme se. A nemusíme se hádat, jeden jako druhý víme to stejně. Vždyť na tom nic není.
Například vývoj. Byl nepředstavitelně jednoduchý. Byly plyny. Honěním atomů v prostoru i mimo prostor, v čase i mimo čas a v ostatních všelijakých těch rozměrech, jichž je spousta, sčuchlo se s jistým, nám rovněž jasným způsobem, všechno v jakousi kaši, z níž mimo jiné vznikly ryby a z ryb mimo jiné vznikly i opice. A tu jedna z opic začala z ničeho nic žvanit. Ustavičným kecáním stala se tak mazanou, že se nazvala člověkem, čímž udělala přírodě čáru přes rozpočet. Všimla si totiž, že člověk, to zní hrdě.
A začala myslet prakticky. Zaměřila činnost svého vysoce vyvinutého mozku a jeho závitů ku hmotě a ovládla ji z hlediska vývoje v jediném okamžiku. Nejkvalitnější opice vyvinuly se časem v policajty a ze superkvalitních opic stali se maršálové a generálové. Těm šla věda k duhu natolik, že jí nikterak nešetřili a věnovali ji ostatním opicím ve formě natolik geniálně zjednodušené, že brzy bylo všechno každému jasné. Bylo-li někomu něco nejasné, šel na školení a všechno se mu hned vyjasnilo.
Předním nohám všech opic, tohoto rychle do závratných výšin stoupajícího druhu, byl dán název ruce, pro jejich abnormální a nezvyklou šikovnost. A v tomto opičstvu zavládl optimismus, o jakém se předkům těchto nyní dvounohých tvorů nesnilo.
Optimistické opičstvo, lidstvo zvané, vězí v optimismu až po uši. A právem! Vždyť od chvíle, kdy toto lidstvo nastoupilo svoji dobrodružnou pouť, zeměkoule je v rozkvětu krásy a stala se půvabnou a v mnohém směru exkluzívní planetou.
Ovládnutí přírody, jíž je ovšem, bohužel, lidstvo DOSUD součástí a nad níž se na povel svých generálmaršálů okamžitě povzneslo, jeví se ve skvělé perspektivě nejbližší budoucnosti na dosah ruky, až na nepatrný zlomek, ovládnutí sama sebe. To dohoníme. Už proto, že každý člen této opravdu podařené společnosti je, jak již řečeno, opatřen dvěma šikovnými končetinami horními, nevstrčil-li je náhodnou do některého z nesčetných strojů. A potom, houževnatost těchto tvorů je do té míry nevyčerpatelná, že snese srovnání s jakýmkoliv vesmírným rozměrem.
I množení je tu zřízeno způsobem tak rafinovaným, že přes ustavičné pokusy lidstva o sebevyvraždění, nabídka přesahuje poptávku. Jedině atomová a vodíková puma a z těchto čišícímu stronciu snad se to jednou podaří a lidstvo dojde tak k vytouženému cíli. Ale než k tomu dojde, není daleko doba, kdy sama příroda bude na povely maršálů panáčkovat, hřmět, blýskat na časy i jinak, pršet a tancovat jak generálové a ostatní šarže lidstva budou pískat.
A není nad pomyšlení skvělé, že každý tohle všechno ví a ovládá? Jaká rozkoš, dejme tomu, pro zaměstnance všech závodů vůbec, že se mohou pochlubit jeden před druhým a všichni mezi sebou svými poměrně lehce nabytými vědomostmi. Jak báječnou věcí je nořit se na školení v kolektivu do vědeckých úvah jak do oceánu tak hluboce, až dochází dech.
Sakra. V tom moři vědy pluje se člověku ještě daleko lépe než v moři opravdovém. Kdo by z nás vnitrozemců toužil po moři, když máme naše vlastní moře naší vlastní a nejlepší vědy?
Jak rád já, hrdý a hrdě znící člověk, pluji v tom moři vědy. A jak rád tu vědu polykám. Musím však přečíst ještě několik populárních brožur, abych byl ještě kovanější. ČLOVĚK však musí dbát, aby se nestal přemoudřelým a aby nezačal myslet šejdrem. Aby, dejme tomu, nezačal hledat problémy tam, kde jich není. Pozor, aby ČLOVĚK nezačal číst něco LIDSTVEM neschváleného. Přílišným přemýšlením mohl by zhloupnout a ztratit se a utopit v moři pavěd a nesprávně postavených filosofií.
Vždyť hotová, správně postavená a ukončená téměř věda s velkým „V“ bdí nad námi. Čtením blbostí mohl by se člověk i nafouknout a myslet si, že nic neví a že je vlastně hlupák. A to jistě ČLOVĚK nemůže potřebovat.
Je nutno držet se skutečnosti a kráčet nohama po zemi jako každé jiné zvíře. Na lítání máme letadla, čím dál lepší a rychlejší. Nechtějme tedy létat vzduchem, jak to činili pafilosofové, co říkali, že nic neví a byli na to ještě hrdi. My jsme hrdi na něco jiného. Nám zní hrdě ČLOVĚK.
Kdo je víc? Leda horník. A horník je taky člověk. Jenže to vás nezajímá, pane Sokrates, a ostatní přisluhovači, vám ovšem člověk moc hrdě nezněl. Dnes, kdy zítra znamená včera, včera předevčírem a předevčírem pozejtří, dnes i náš český pracovitý pracující zní hrdě.
A zatraceně. A není na světě síly, která by zastavila pracovitého pracujícího člověka hrdě znějícího.

Zpět