ak. mal. Ivan Exner

Vážené dámy, vážení pánové,
přátelé umění, příznivci Mánesa,
obdivovatelé krásy!

Dovolte mi, abych vynechal úvod a obvyklá slova, kterými se zahajuje,
protože mám úkol pouhého předřečníka, tedy jen pár minut.
Přejdu hned k věci. Budu mluvit pouze za sebe.
Na aktuální téma. Není úplnou samozřejmostí, že jsme se tu dnes sešli.
Mnoho takovýchto důvodů v současnosti již není.
Je krize. Mám na mysli krizi duchovní. Žijeme v době hlubokého
kulturního poklesu. Co platilo, již neplatí, anebo platit nebude.
Malíři nemalují, sochaři nemodelují ani netesají, architekti se bojí
osvobodit z pout funkcionalismu nebo se předhánějí v tvorbě amorfních
oblud. Vše mezi těmito krajnostmi je zakázáno, pokud nemluvím o vraždě
architektury v příměstských satelitech. V divadle se herci překřikují
a D o n G i o va nn i jezdí po prknech na motorce. Když ani to nepomůže,
vystupují nazí, aby upoutali naši netečnost a unavenou pozornost.
V baletu se kulhá. Původní není téměř nic, zato je vše adaptované,
takzvaně nové, netradiční, alternativní, renomované.
Vše je vlastně projekt, mnohdy projekt pilotní.
Doba je zlá. Je to doba nevyužité, promarněné demokracie.
Je to ale naše doba. Dovolte mi citovat pár řádků z dopisu
Gustava Flauberta paní Colettové, abych nezůstal jen u kritiky
našich desetiletí.

Básník-formalista! Toť nadávka, jíž házejí utilitáři po pravých umělcích.
Já však, pokud mi ve větě zcela jasně neoddělí formu od obsahu,
vždy budu tvrditi, že to jsou slova beze smyslu. Není krásných myšlenek
bez krásné formy a naopak Krása vypařuje se z formy ve větě Umění,
jako v našem světě z ní vychází pokušení a láska…
…Obviňují ze smyslnosti sochaře, kteří tvoří skutečné ženy s prsy,
schopnými kojiti a s boky, schopnými počíti. Ale když naopak jim dělají
draperie vycpané bavlnou a ploché tváře jako vývěsní štíty,
jsou nazýváni idealisty a spiritualisty. Ovšem, pravda – říká se –
zanedbává formu; ale zato je myslitel! A měšťáci pak vykřikují
a nutí se obdivovati tomu, co je nudí. Jest snadno s konvenčním
žargonem a se dvěma, třemi myšlenkami, které právě mají kurs,
vydávati se za spisovatele-socialistu, humanitáře, obnovitele a proroka
evangelického příští, jak o něm sní chudáci a blázni. Taková jest nynější
manie; stydí se za řemeslo. Dělati docela prostě verše, román,
tesati mramor, ach – fuj! To bylo kdysi dobré, dokud básník neměl
sociálního poslání. Teď musí každé dílo mít mravní význam, dávat
vznešené naučení; znělce nutno dodati filosofického dosahu, drama
musí klepat monarchu přes prsty, akvarel musí zjemňovat mravy. Všude
se vetřelo advokátství, zuřivá vášeň vykládati, řečniti, hájiti. Musa
stává se podstavcem tisíceré ctižádostivosti. Ó ubohý Olympe! Byli
by s to na tvém vrcholu nasázeti bramborů. A kdyby se do toho pletli jen
prostřední lidé, nechal bych je na pokoji. Ale marnivost vypudila hrdost,
a kde zavládla široká ctižádost, vyvolala tisícero drobných žádostí.
Konečně i velicí si řekli: proč můj den dosud nepřišel?
Proč bych i já každou hodinu nebouřil dav, místo abych jej později
obdařil sny? Vystoupili tedy na tribunu, vstoupili do redakce novin
a teď svým nesmrtelným jménem poskytují podpory efemérním theoriím,
snaží se povaliti ministra, který padne i bez nich, místo, aby jediným
satirickým veršem dodali jeho jménu potupné slávy. Zabývají se daněmi,
cly, zákony, mírem a válkou. Ale jak to vše je malé! Jak to vše pomíjí!
Jak to je falešné a relativní!… Krásnější jest, myslím, na dálku několika
staletí rozbušiti srdce pokolení a naplňovati je čistými radostmi.
Kdo vysloví všechny božské záchvěvy, jež vyvolal Homér, všechny slzy,
jež dobrý Horác změnil v úsměv? Jsem vděčen Plutarchovi za krásné
večery, jež mi dal v koleji, za večery plné bojovného zápalu,
jako bych tehdy byl nosil ve své duši nadšení obou armád…

18. září 1846

Doba je zlá. Nemalíři a neumělci zaplnili stěny a prostory galerií
od těch bezvýznamných až po ty renomované směsicí výstřednosti,
rozmarů, vrtochů, díly, která mají jedno společné – a to je pomíjivost.
Současná umělecká díla pohrdají nesmrtelností a věčností,
krásou a přízní diváků. Na pranýři je harmonie a slušnost.
Vytratil se ústřední mýtus. To, co je tradiční a neuráží, je smeteno!
Postuláty, které platily desetitisíce let, již neplatí a byly nahrazeny
argumenty posledních desetiletí.

Tento stav duchovní krize, jak jsme se přesvědčili, zde není poprvé.
V dějinách se vyskytuje vždy tam, kde se lámou ledy.
Jedno končí a druhé začíná. Římané nejvíce ctili neměnnost, stálost
a tradice, když začal Řím vykazovat stejné znaky jako dnešní doba,
šlo to s ním s kopce… Na nemocném organismu vždy parazitují škůdci
a snaží se ho přimět k smrti.

Doba je horší. Vše je totiž relativizováno, rozostřeno,
každý je originál, každý vše může,
každý může kamkoliv vstoupit bez zasvěcení,
každý může cokoliv měnit a ničit.

A tak se stalo, že umění nahradila populární kultura –
– je tolerantní a nenáročná. Vyřadila z platnosti estetický objekt
a postavila na jeho místo reklamu. Je to kultura, která legitimizuje
nevědomost a nevzdělanost, vysmívá se kultivovanosti,
vzdělání, poučení a studiu.

Teze, že všichni lidé jsou umělci a že každý výtvor je uměleckým dílem,
musí být nutně znovu konfrontována s hodnotou těchto výtvorů, protože
historicky rostlá měřítka přece jen neztratila svou platnost; každá tvořivost není ještě uměleckou tvořivostí. Ani současné moderní umění se nemůže zříci toho, co na významech prostředkuje tradice uložená v celém uměleckém vývoji.
Původnost není zdaleka jen prostá a pouhá novost.
Umělecké dílo je původní tím, že má původ ve svém tvůrci.
Originalita se nesnaží upoutat pozornost za každou cenu, ani šokovat,
ani jitřit atmosféru, aby se tak zbavila konkurence.
I ta nejpůvodnější umělecká díla mohou být jen geniálním využitím všeobecně známého tvarosloví.
Řeckou kulturu lze chápat jako paradigma pro povahu lidstva obecně,
a protože svým soustředěním na vnitřní krásu a estetický požitek
nastavuje myšlení dnešní doby kritické zrcadlo, vyzdvihl bych jeden zásadní fakt této kultury.
Ctižádostí umělců nebylo vytvořit něco nového, to nikomu ani na mysl
nepřišlo, ale udělat to lépe. Znát téma, pochopit ikonografii, souvislosti,
a hrdě splnit společenskou objednávku lépe než ti druzí.
Tedy zdravá soutěživost, hrdost, poučenost, vytrvalost, dělnost a pokora.
Touha po nesmrtelnosti. To byla hlavní východiska tehdejšího umělce.

Francouzský malíř, gigant 19. století, Eugéne Delacroix, řekl:
„První povinností obrazu jest, aby byl slavností oka.“ A to je ten pravý
důvod, proč jsme se dnes zde, v této době, sešli – kvůli této opulentní
hostině plné krásy.

Na závěr chci mluvit o výjimečnosti této chvíle. Uprostřed povrchnosti,
šerednosti, v prostředí výkřiků a gagů jakoby neexistoval um, krása
a řemeslo, atributy, které byly vždy nedílnou součástí umění,
ať už jde o jakoukoli jeho formu. Zde na této výstavě vidíme,
že krása existuje. V již zmíněné dělné atmosféře, v duchu spolupráce,
což je pro Mánes tradiční a typické, jsme spolu se společností
Karlštejnská a.s. a s kurátorem Michaelem Zachařem,
vytvořili výstavu ze sbírky této společnosti. Kolekce, z níž jsme vybírali,
je rozsáhlá, především však velice kvalitní a cenná. Jsem si jist,
že nás čeká pokračování této výstavy, která by se právě dala nazvat
„Slavností oka“, protože jsem viděl krásu, která je v této rozsáhlé sbírce
obsažena a z důvodů prostorových a koncepčních
zde není zastoupena celá.

České dějiny a kultura jsou provázeny mnoha paradoxy.
Jedním ze současných paradoxů je fakt, že na poli kulturním jsou
podporovány kdejaké projekty, divadla a divadélka se dvěma či třemi
židlemi ve sklepě, kdejaký alternativní podnik, workshop nebo, jak jsem
nedávno slyšel nový výraz, sofistikovaný hluk.

A tak se stalo, že úkolem SVU Mánes, úkolem dneška, je pomoci si sami.
A to v situaci, kdy je Mánes amputován, a často záměrně ignorován.
Úkolem Mánesa je nadále podporovat všechny kulturní počiny napříč
profesemi, které mají kvalitu, obsah, řemeslo, kontinuitu, tradici
a umí se obhájit samy. Tedy podle Flauberta „…mají formu, ze které se
vypařuje obsah“. Jedním z naléhavých úkolů dneška je jasně
a nahlas prohlásit: „Král je nahý!“ Někdo to říci musí. Mánes k tomu má
kredit a může si to dovolit.
Přestaňme závidět antickým Řekům jejich „techné“ a hravost,
přestaňme závidět Medicejským a renesanční Florencii
Pica della Mirandolu a Ficina a vytvořme si podobné podmínky pro život
v současnosti, ač z hlediska historie je nejméně zajímavá.

Člověk dál zůstane sám sobě největší záhadou, do které bude chtít
proniknout také v budoucnosti svým uměním. Dále však v umění uvidí
jen to, co bude vědět z minulosti a o minulosti, co vyvodí z představy
o sobě samotném, ze své kosmologie a také ze svých představ, protože
umění je spravedlnost sama a dává každému tolik radosti, kolik zaslouží.

Přátelé z Karlštejnské a.s., milá paní Koníčková, pane Koníčku,
vážení hosté, mánesáci, vítám vás na půdě Mánesa, na půdě prozatímní,
skromnější, než byl Mánes zvyklý v lepších dobách.
Jsme ale nedaleko Vltavy, v blízkosti – ve vzdálenosti,
která se mi nezdá tak nepřekonatelná.

Na začátku projevu jsem zdůraznil, že budu mluvit sám za sebe.
Možná, že tomu tak není a hovořil jsem i za některé z vás.
Děkuji Vám za pozornost.

Ivan Exner, 7. 6. 2011,
úvodní slovo k zahájení výstavy „Mistři české krajinomalby“,
S.V.U. Mánes – Galerie Diamant

Zpět