ak. mal. Ivan Exner

Dámy a pánové,

Dobrý večer.

Bývá zvykem, že výstavy začínají vernisáží a ty zase úvodním slovem. Též bývá zvykem, že slovo drží kompetentní a erudovaní historikové umění. Tentokráte to bude úplně stejné, jen Vás ještě před kunsthistorickým projevem zdržím chviličku já s textem spíše malířským. Svoji řeč jsem nazval ÚSPĚCH. STARÉ A NOVÉ. KVALITA, ŘÁD A ILUZE.

Naše doba je zvláštní. Je uspěchaná a má převrácené hodnoty. Charakterizuje ji slovo „úspěch“. V naší době jakoby nešlo o tvoření hodnot, ale jen o dočasnou popularitu, která možná zítra nebo pozítří vyprchá. Netvoří se, jen se vymýšlí, jak na sebe strhnout pozornost, jak zaujmout, být viděn a být známý. Je to velmi těžký proces, jsou tím nakaženi téměř všichni – výtvarní umělci, herci v divadle, lékaři, dokonce i lidé vědy. Nevytvářejí se hodnoty, místo nich se vyrábí reklama, která zajistí kýžený úspěch. Ve všem sídlí prospěchářství a známosti. Nenechají kámen na kameni. Do této atmosféry zapadá i nedávné odmítnutí žádosti S. V. U. Mánes o příspěvek na oslavy 125. výročí založení spolku. Byli jsme odmítnuti s tím, že náš projekt nepřesahuje průměr. S úsměvem musím říci, že jsme nežádali, aby průměrní hodnotili Škrétu, Brandla, Navrátila, Purkyně, Mánesa, Slavíčka, Jiránka, Fillu, Zrzavého či Špálu. Jen jsme žádali o příspěvek, toť vše.

Výtvarný umělec předstoupil před své dílo, zaclonil ho svou personou a popularizovanou účinnou reklamou, která musí upoutat provokací, gagem, nejlépe však šokem, a teprve potom ukáže své nedůležité, v každém případě však kontroverzní a, v neposlední řadě, alternativní dílo. Úspěch přichází okamžitě a prchající sláva začíná zářit. Téměř nikdo nechápe, k čemu to vše je a čemu to slouží. Jistě ne k pozvednutí člověka a pohlazení jeho duše jak to bývalo po staletí.

Takzvané „staré“ umění bylo brutálně vytěsněno z galerií a výstav, přestože by o ně byl obrovský zájem u uměnímilovné veřejnosti.

Jsme zde obklopeni obrazy starých mistrů. Adjektivum „starý“ je na tomto místě velice důležité. Zamysleme se nad tím, co toto slovo znamená a případně nahrazuje.

Zcela jistě můžeme vyloučit, že se zabývá věkem mistrů. Pro ilustraci jsem vybral jen pár geniálních autorů, kteří zemřeli mladí a nemohli být tudíž „starými“ mistry.

Tommaso Cassaie řečený Masaccio (1401 – 1428) 27 let
Giorgio Barbarelli da Castelfranco zvaný Giorgione (1478 – 1510) 32 let
Raffael Santi z Urbina (1483 – 1520) 37 let
Annibale Carracci (1557 – 1602) 45 let
Michelangelo Merisi zvaný Caravaggio (1571 – 1610) 39 let
Jean – Louis Theodore Gericault (1791 – 1824) 33 let
Jean – Frederic Basille (1841 – 1870) 29 let
Adolf Kosárek (1830 – 1859) 29 let
Karel Purkyně (1834 – 1868) 34 let
Antonín Slavíček (1870 – 1910) 40 let
Otakar Lebeda (1877 – 1901) 24 let

Vylučuji též, že by řazení umělců na časové ose určovalo míru kvality jejich práce. Starší, při pohledu na tuto pomyslnou osu, není nutně lepší než ten, kdo jej následuje. Znamenalo by to totiž například, že Simone Martini je lepší než Sandro Botticelli a ten je zase lepší umělec než Leonardo da Vinci a ten zase lepší než Rembrandt van Rijn.

„Staré“ znamená něco, co už bylo, něco, co je nahrazeno novým, něco, co je nemoderní.

Znamená to však ještě něco jiného.

Slovo „staré“ totiž v umění znamená kvalitu. „Staré“ znamená umění vyvíjející se kontinuálně po tisíciletí a staletí, umění, které ctí pravidla a řád, je to umění, kdy platí danosti. Staré umění obsahuje ideu a řemeslo, činí je jedním. Není krásných myšlenek bez krásné formy. Staré umění neboří, ale navazuje a staví na díle svých nejlepších předchůdců, neopravuje je, naopak, s úctou je rozvíjí a přetavuje ve vlastní formy. Limitem je jen míra talentu, pracovitost a štěstí. Nic jiného. Staré umění trvá!

Navrhuji nahradit slovo „staré“ slovem „kvalita“! Kvalita souvisí se stavem duše. Znamená lásku ke kráse. Kvalita umění je úsilí o kultivaci člověka, o jeho povznesení a osvobození od denního údělu bytí a lopoty. Činí z člověka tvora, který si uvědomuje svou existenci závislou na míře krásy. Vyznání Jana Zrzavého je třeba vytesat: 

Smysl a cíl života, nejvyšší jeho moudrost a pravda jest:
Krása! Krása! Krása!
Pod všemi formami, pod všemi jmény!
Ona jest oním Královstvím božím, které je v nás, které máme hledati.

Kvalita umění je svět a život s tajemstvím. Svět nezbaven kouzla, život s nadějí, že smrt není to, jak se nám nyní jeví. Je to svět a obraz s iluzí.

Pro kvalitu a krásu umění je klíčové slovo iluze. Iluze bezpečí infanta v náručí Madony, iluze krajiny, která se rozvíjí v okně za nimi, Narcisova iluze krásy a věčnosti v odraze na vodní hladině, iluze geometrických mramorových dekorů v renesančních a barokních chrámech, iluze nekonečných horizontů Caspara Davida Friedricha, iluze člověka o životě a smrti, o spravedlnosti, iluze o světě. Iluze je naděje, která činí život krásným a snesitelným. Iluze je úspěch. Koneckonců, Morpheus a Thanatos jsou si podobní.

Ovšem, aby mohla existovat iluze, musí být přítomný řád. Na počátku byl chaos, tedy ne-řád, prázdno, pusto, ne-bytí. Chaos tvoří fenomény, které jsou samy o sobě neškodné a pozitivní. V chaotickém stavu však nastupují v nevhodnou dobu na špatném místě a v přehnané míře. Stalo se, že po dlouhém a těžkém zápase byly síly chaosu a zla přemoženy mohutnými silami dobra a nastal řád – kosmos. Přišli dobří bohové, život, světlo a řád. Není to vítězství konečné, zlé síly nebyly poraženy navždy. Jen ustoupily a stále se chtějí vrátit a prosadit. Temné a démonické síly jsou blíže, než by se na první pohled mohlo zdát.

Řád, ve smyslu výtvarném, je jasný soulad formy a obsahu, sloužící silám dobra, tedy člověku. Řád je láska k malbě – je to kvalita, která se neobejde bez umu a řemesla.

Řemeslo je chrám, v kterém sídlí múzy krásy a umění.

Řád je uctívání bohů a našich předků.

Řád nebourá, řád staví a buduje. Zdálo se, že není třeba převratností a povadlé, že samo zahyne. Nebylo tomu tak a není. Od Raffaella vedla cesta k Davidovi a Ingresovi, dále pak ke Corotovi a chcete-li, k Mánesovi a Švabinskému.

Populární kultura šla druhou cestou. Od Raffaella dorazila ke sladkým andílkům opřeným o římsu a přebarveným hlubotiskům a litografiím. Nebránila se ani anilinovým tónům.

Reakcí na tento úpadek byl modernismus. Přišel v několika vlnách.

Co to vlastně znamená? Co označujeme slovem „moderní? Co bylo účelem modernismu? Kdy to vše vzniklo? Kdy se dostalo staré a moderní do konfliktu? Byl Tizian moderní ve stáří a klasický ve své rané tvorbě? Otázek je mnoho. A téma složité. Téma pro odbornou přednášku, lépe pro konferenci či kongres.

Zůstanu tedy u dvou, tří myšlenek v rámci zahajování.

Účelem modernismu byla snaha učinit opravdovou kulturu nepřístupnou pokleslostem a ochránit krásu vzdělaností. Zabránit populární zábavě ve vstupu do chrámu umění. Hned na začátku rozdělily tyto snahy umělce na nesmiřitelné tábory. Modernisty a tradicionalisty. Ti, které modernismus vyloučil nebo nepřijal, jej začali považovat za zradu na minulosti. Harmonie, vyváženost, souzvuky, tradiční formy a obsahy byly najednou odmítány jako falešné a podbízivé. Modernisté byli toho názoru, že zrady na minulosti se nedopustil modernismus, ale pokleslé umění parazitující na tradičních hodnotách – populární kultura. Opera si klekla před operetkou, kolorované sentimentální fotografie dětí nad propastí s andělem ochráncem vznášejícím se nad nimi zaplavily poutě a trhy, povadlý kabaret a muzikál se vším všudy bavil všechny naivní a nepřemýšlející – to je kýč a pokleslost.

 

Modernismus nebyl útokem na uměleckou tradici, naopak, snažil se o její záchranu. Chtěl odstranit všechny nasládlé a sacharinové obrázky a kolorované napůl-obrazy. Manet, Cézanne a Degas nepřetínali spoje k tradičnímu umění, naopak vědomě přetvářeli formu, aby ji mohli použít k zachycení „starých“ idejí. Velcí modernisté si uvědomovali, jak důležité je vystavět hradby mezi uměním a pokleslostí populárního sentimentu. Vedle hradeb bylo třeba vystavět mosty pro poučenou a očekávající veřejnost.

 

Kolem modernistů se vytvořilo společenství kritiků, znalců a uměleckých manažerů, kteří poskytovali zasvěcení do modernistického kultu. Noví vykladači začali prohlašovat nesmysly a provokovat veřejnost, aby pochopila jejich nepostradatelnost. Toto všechno završili obchodní manažeři umění. Teprve tehdy se kruh uzavřel. Obchod nahradil ideje penězi a reklamou. Mosty byly strženy a zůstaly jen vyztužené hradby, které ztížily srozumitelnost.

Modernismus ztratil svůj charakter pokusu o navrácení tradice a původních idejí. Stal se jen nezávaznou hrou nelišící se od populární tvorby. Byl nahrazen reklamou. Navíc se vše plete dohromady. Jak se v tom vyznat? Říkáme moderní a myslíme tím současné. Přitom současné umění je to, které vzniká v současnosti, nic víc. Nemusí být mladé ani moderní. Navrhuji tedy, aby sousloví moderní umění bylo nahrazeno vždy takovým výrazem, který vyjadřuje, jaké je. Může být krásné, nové, netradiční, snové, jaké budete chtít. Podstatou je, aby to byla pravdivá, poučená a nebojácná charakteristika. Spolehněte se vždy na své vzdělání, cit a vlastní úsudek. Váš názor se nemusí vždy shodovat s populárním míněním nebo diktátem spikleneckých kruhů.

Připravil jsem si k tomuto projevu mnoho knih a vědeckých statí, abych se poučil, doplnil znalosti a vyčerpal téma. Nebylo to možné. Poučil jsem se, ale téma jsem nevyčerpal. Jen jsem po jeho povrchu sklouzl na konec projevu. Musel bych totiž začít u historického boje guelfů a ghibellinů, ve Florencii, když se z tkalcovských rodin stávaly bankéři, u holandského rozmachu obchodu se slanečky, u vzniku anglických manufaktur, u romantismu a francouzské revoluce, nemohl bych vynechat první světovou válku a evropskou deziluzi po jejím skončení, to všechno bych musel popsat a propojit.

Umění není staré a moderní, ale dobré a špatné, blízké a vzdálené člověku. Každému, jak zaslouží. A nyní je namístě, abych na závěr připomněl prorocká slova Miloše Weingarta z eseje z roku 1933 s velmi výstižným názvem: Plebejství a vulgarizace kultury v přítomnosti. Pro nedostatek času si dovoluji citovat jen pouhý závěr tohoto skvostu: „Ale opuštěné království ducha trestá neúprosně. Nemyslete si vy, píšící a mluvící třicátníci a čtyřicátníci (mužského i ženského rodu), kteří poklonkujete u nízkých vrbiček, že oklamete soud myšlenky! Nezbude z vás nic! Již rostou lidé, kteří poznají vaši mělkost a prázdnotu, kteří prohlédnou vaši pózu. A budou k tomu vychováni námi, kteří stojíme stranou, viděli jsme do zákulisí a poznali vaše jádro. V tom je právě záruka naděje, že netřeba být pesimistou.

Dámy a pánové, děkuji Vám za pozornost.

A nyní se těším a předávám slovo Michaelu Zachařovi.

Zpět